Valchovský Drtič 24.9.

Slavný den pro Valchov! V rámci otevření víceúčelového hřiště s umělým trávníkem se jede nultý ročník MTB maratonu pojmenovaného příznačně: Valchovský Drtič. Zdejší agilní pořadatelé tak už letos pořádají pro bikery po MTB časovce do vrchu a klasickém MTB okruhovém závodu již třetí akci!
I když počasí je na toto roční období takřka ideální, na start našla cestu ve všech kategoriích bohužel necelá třicítka bikerů… V Odrách se jelo Kolo pro život, taky v Černé Hoře byla pivní pouť, k tomu den otevřených dveří na benešovském radaru… Škoda, snad to pořadatele neodradí. Protože 25km dlouhý okruh snese všechna přísná měřítka a bikerům se musel líbit. Takže závod očima přímého účastníka:
Na trati 50km jsou vyhlašovány kategorie od juniorů, jak je ve zdejším kraji zvykem. Ne tak na poloviční distanci. Zde je to jenom na muže a ženy. Tím pádem si vzhledem ke svému věku nedělám o dobrém umístění iluze. Jedu postaršího AUTHORA neb na něm nejde zamknout vidlice a hůř řadí lehčí převody. Svůj „Zelený plamen”, který je zcela technicky OK a ve formě jsem dnes přenechal gentlemansky dceři. Start dobrý, při nájezdu do terénu jsem dokonce před našima holkama - Markétou Parolkovou a Veronikou Koudelkovou. Markéta mě atakuje v prvním lesním sjezdu na svážnici nad Pilským údolím. Nedělám potíže, uhýbám a pouštím ji asi po půldruhém kiláku před sebe. Verča mě předjíždí chvilku na to, to už stoupáme do kopce po zpevněné zmiňované svážnici. Držím s nimi v mírném stoupání docela kontakt. Ve svižném tempu zdoláváme první kopec a následuje rychlá pasáž po svážnici, kterou majitelé – rodina Mensdorf-Pulli – rekonstruují. Ku podivu se zde maká i dnes, v sobotu, nijak nás ale nikdo neomezuje, spíš cítíme od pracantů zvědavost a zájem. Holkám dál při ostrém tempu kryji záda, přesto jde přese mě nějaký borec. Koukám – nemá číslo, nechápu ho, takže „nechat volnýho„. Za chvilku druhý bez čísla a zdraví mě! Je to člen našeho oddílu!!! Pro mě šok, že jede bez numera a hned mu k tomu říkám svoje. Naštěstí nejede v dresu MORAVCE. To bych se hanbou propadl. Setkání mě tak rozrušilo, že polevuji v soustředění a skoro míjím odbočku do lesa na Újezd. Řadím pozdě, je to v pytli, musím ze sedla. Zuřím… Holky kousek přede mnou motají učebnicově „večerníčka”, jinak to v tomto úseku ani moc nejde. Poklusem a rychlou chůzí při kole s nimi jakž takž držím krok. Na horizontu opět do sedla a „120„! Před Újezdem další průšvih - Verče padá řetěz. Zápasí s tím marně. Dojíždím ji, opět sesedám a řetěz nahazuji. Odjíždí, já za ní, pořád se zde motá ten MORAVEC bez čísla, opět mu říkám něco od plic… Před Újezdem pravoúhlá levá a pak docela rychlý úsek přes pole. Ztratili jsme nahazováním řetězu cenné vteřiny, Markéta nám zmizela, tu už asi neuvidíme… U hájovny „pravá pravá”, na panoramato, které je odtud „čuděsnoje„ není čas, svištíme z mírného kopce po kraji lesa. Pak v lese přes lokalitu, kde bývala kdysi nějaká obec (poučil nás při prohlídce tratě Pepa Barák) a nájezd do nejhezčí technické lesní pasáže. Úvoz z kopce, trochu kořeny, kameny, brod… Paráda! Verča to docela kalí, ale držím krok. Nájezd opět na „kamennou”, která vede do kopce a po ní míříme ke Kuničkám. V kopcích jdu před Verču, táhnu ji, za námi nikdo, před námi nikdo, jde to. U Kuniček doleva do lesa a průjezd na asfaltku – spojku od „Buku„ k Boskovicím. Na ní se to dá opět osolit, je taky vidět hodně dopředu. Vidíme Markétu! Trochu se nám ji v kopcích podařilo stáhnout, ale dát ji ještě? To asi těžko… V lesním terénu ve směru pod Němčice nám opět mizí z očí… Na rovinkách a ve sjezdech mě Verča opět poodjíždí. U němčického hřbitova se ohlížím: je vidět dobrých 300m dozadu, hledám nějakého stíhače, který by nás ještě mohl v závěru ohrozit. Nikoho nevidím. Takže ve finále si to rozdám asi tak maximálně se svojí „nezdárnou” dcerou. Přijíždíme k závěrečné chuťovce: prudkému lesnímu výjezdu na Vrdlov nad Valchovem. Stačí malé zaváhání a jdu z „večerníčka„ opět do zbabělé chůze. Škoda, Verča chybu využívá a opět mi cuká. Ještě jednou chybuji: před výjezdem z lesa míjím kratičkou zkratku… Hlavně, že jsem si byli trať předem projet… Z vrdlovského hřebene mám bobky: při projížďce tratě jsem zde prorazil o šutr zadní pneu. Verča je v čudu, za mnou nikdo, tak volím jízdu na jistotu. Obezřetně zvládám docela prudký travnatý sjez k Valchovu a už zbývá cca 400m po asfaltce do „Merida-oblouku”. V otevřené krajině opět spatřuji dceru. Finišuje, dnes mi to nandala učebnicově. Slabou půlminutku za ní protínám cíl též.
Zajíždíme na hřiště, první pozávodní pokec s Markétou a Verčou. Vůbec mě nenapadá, že bych se mohl nějak umístnit. Protože jsem bikerský zoufalec, nijak jsem nehlídal konkurenci, a když mě to nandali naše holky, nemůžu být přece mezi nejlepšími chlapy. Přesto je to tak. Moji soupeři na 25 km byli jen dva. Pana Kotoučka z Bořitova, jasného favorita, postihly dva defekty a je tím pádem až třetí. Vzpomínám si: předjížděli jsme ho v lese snad už na druhém kilometru. Tomáš Zachoval, další bořitovský orel, byť je podstatně později narozený než já, přece jen jezdí málo a dojíždí jako druhý. Takže hádejte dvakrát kdo taky může vyhrát, když Pán Bůh všech bikerů není doma? Aneb když Pán Bůh dopustí, i motyka spustí… „Lóbanec" od starostky Jindřišky jsem si ujít nenechal a věřte, že chutnal (mám pocit, že používá rtěnku MaxFactor č.42). Suma sumárum – dobrá mise. Holky opanovali ženy na 25km, třetím flekem je doplnila Adélka Šafářová. Já vyhrál muže 25km, a Leo Spáčil bere vítězství ve své kategorii na „padesátce„. Na této distanci vyhrál elitu Honza „Džobr” Jobánek, který stanovil základní traťový rekord časem pod dvě hodiny!

Fotky: Petr Koudelka, Martina Šmídová