PDV Březová 4.7.
„Na vždy sa zachová, v pamäti Březová„, jsme si notovali po loňském prvním ročníku místní Grand prix, jejíž trať se z převážné většiny vine na motokrosovém okruhu. A skutečně: když jsem cvičně objížděl před závodem alespoň jedno kolo, jel jsem na jisto, vše se mi jasně vybavilo, jako bych tady nejel pouze týden. Krátký prudký výjezd vymotat po startu, zhoupnout se na úbočí a pak prudce dolů na – „hups1”, když to dobře rozpálíte. Po případném dopadu a zadaří-li se Vám to udržet, zase prudce dolů a hned nahoru. Následuje pravá a po úbočí travnatá rovinka zakončená dvěmi esíčkovitými vracečkami, aby Vás to následně navedlo do první dominanty tratě – asi 300m docela prudký výjezd úzkou úžlabinkou (Bezdíčkův kopec). Zde je třeba motat s citem, jakmile jen jednou zadní kolo proklouzne – stojíte a z cyklisty se stává turista. Když to vymotáte až do „hrdla„ následuje levá pravoúhlá a další, bezmála stometrové nepříjemné stoupání. Sice již ne tak prudké, ale za to po měkké šotolině motokrosové tratě… Takže na kopci jste po ujetém necelém „kiláku” docela grogy. A to právě teď potřebujete mobilizovat každý sval, neboť co jste si nastoupali nad údolí, to se teď kaskádovitě sjíždí dolů. Fenoménem je jízda po úbočí, která se musí ovládat. Je potřeba dobře trefovat zatáčky, jinak se do nich nevejdete a následně nutíte pořadatele do opakované výstavby poškozeného značení tratě. Na předposlední terase je nastražena další záludnost: „hups2„ v podobě pahrbku, jímž je napříč vydlabán okop, že by se za něj leckterý bigoš nemusel stydět… Záludné je to vše tím, že po prudším sjezdu následuje levá pravoúhlá a pak nájezd na tuto srandu. Skákat neumím, takže volím úhybný manévr vlevo, kde se dá tato nástraha jakž takž v rámci pravidel – objet. Jenže, abych se doleva vešel, musím hodně brzdit, ztrácím rychlost… Copak se mám ještě na stará kolena učit skákat? Asi budu muset, protože tady časově hodně, hodně tratím… Pak ještě jedna vracečka a po poslední terase další levá pravoúhlá a hrk konečně na dno údolí, pravá na cestu a po ní asi 300m rovina!!! Jediné, relativně odpočinkové místo tratě… Je ukončeno levou ostrou a opět táhlým cca 200m dlouhým výjezdem lesem na nejvyšší bod tratě na protilehlém svahu. Nahoře je oproti loňsku jediná změna: vlevo do lesa se uhýbá dříve, a stojí to tam za to. Vracečky, průjezdy nahoru-dolů, obdoba lesíčku na Okrouhlé. Každopádně oproti loňsku ztížení tratě. V prvním kole zde lehám poprvé, ve druhém to jedu v celku čistě, nicméně opět škobrtanec! Tak tak, že uhýbám Soňe Jurkové, která mě zde dojela. Ve třetím stíhám asi jednoho mastra II, když bych ty „opičky” tady projel čistě v závěsu za ním, pod lesem na rychlé terase by se s tím dalo ještě něco dělat. Bohužel. Opět jdu k zemi, takže borec mi samozřejmě ujíždí… Pod lesem se to fakt dá na „traverzové" louce docela osolit, překvapuje mě, že mi letos už nedělá potíže jednak jízda na úbočí, jednak závěrečná levá ostrá před sjezdem do cíle. Zde jsem loni totiž taky dost škobrtal. Že bychom se přece zase něčemu přiučili a hranici bikerského kumštu si o kousíček posunuli? A pak už mě konečně vysvobozuje a v cíli zastavuje zastavuje Erik.
Výše popsanou lesní pasáž jezdili letos všichni od 10 let výše a věru některým to pod fousy příliš nešlo. Můj názor na věc je tento: buďto chci výkonnostně růst a snažím se náročnější novinku zvládnout, nebo už mám svůj strop, odvahou i kumštem jsem na doraz, pak nezbývá, než zůstat doma za pecí. V diskutovaném lesíčku to bylo v celku v pohodě v tom smyslu, že rychlosti zde byly malé, takže pády, byť nepříjemné, byly vlivem nízkých rychlostí s malou kinetickou energií (z fyziky si snad všichni pamatujeme, že energie tělesa je úměrná kvadrátu jeho rychlosti), tím pádem vcelku bezpečné. Vím o čem mluvím, spadl jsem tam celkem 3x, modřina na pravé holenní kosti je „nejvážnější" důsledek mých parakotoulů. A to mě táhne pátý křížek. O podstatně mrštnější a pružnější děti bych se tedy v zásadě nebál.
Hranice bikerského kumštu si popostrčili i Ti nejmenší. Sjezd do cílového prostoru se dal srovnat s tím na kořenecké trati. Synonymem letošní Březové byla zkrátka obtížnost a náročnost, ale nikoli neřešitelná. Obdobně by se dala charakterizovat i práce Zdeňka Kakáče, který výpočetně bděl místo Martina Zemánka nad startovními a výsledkovými listinami. Že nebyla vydávána čísla v dávkách podle kategorií a že se na start zpočátku neřadilo podle průběžného pořadí, to byla chyba, ale ne taková, za kterou by se mělo „střílet„. Nejvíc tím asi trpěl Erik, však jsem u něho byl hned po svém příjezdu na „koberečku”. Martin má v těchto věcech zkrátka nastavenou laťku hodně vysoko, takže nyní když něco lehce „zavrzá", je to bráno málem jako konec Všehomíra. Mě osobně opravdu pramálo vadilo, že jsem staroval za nějaký Cykloklub z Břeclavi… A myslím, že i drtivá většina ostatních startujících byla vůči problémům nanejvýš tolerantní a zůstali jak se říká nad věcí. Však druhá půlka race už byla, myslím v poho a jak znám Zdeňka, dá se tento bezproblémový trend očekávat i v Bukové.
Naše barvy byly opět prořídlé. Chyběl Radim Kovář, po ráně ve SKI areálu si ještě netroufala Verča Koudelková, se sebezapřením startoval Adam Sekanina, bez omluvy nedorazil Petr Kočvara… Takže v OPENU byla jediná zlatá Nikola, s hulíňáky svedl statečný souboj Jakub Šafář, nebýt defektu, sahal by po historickém prvenství doma asi Michal Vyroubal. Zde nezbývá, než vyseknout poklonu našemu šéfmechanikovi Karlu Minxovi, který výměnu zadního pneu (vzal si je na duchapřítomný popud Standy Kováře z biku Nikoly Hlubinkové) zvládl snad skutečně za pověstných osm sekund, jako legendární mechanici Ferrari..! V OBCÍCH se v Březové pohárově i medailově zaskvěli i naši další spolehliví reprezentanti: Erika Nesvadbová, David Minx, Danek Šmída i Anička Zemánková. Pochvalu ale zaslouží i Ti z našich , kteří na bednu nakonec nedosáhli… A taky nápadití pořadatelé, kteří vřadili pro nejmenší soutěž na odrážedlech a k překvapení všech vyhlašovali i pořadí OBCÍ v dospělých kategoriích! Když už jsme u těch starších: S elitou si to zdatně rozdal náš ještě junior Michal Šimerle a nechybělo mu moc k vítězství. Souboj u trůn mezi juniorkami tentokrát vyzněl pro Burdovou, která tak upravila letošní skóre z „vrchovinových" vzájemných soubojů z naší Evou Zemánkovou na zatím smírných 2:2. Nejdůležitější souboj ale holky svedou za 14 dní ve Varech a především k této akci se již pomalu začíná upínat naše pozornost. Březová byla po všech stránkách jedním z kvalitních základních výstupových táborů na cestě ke karlovarskému vrcholu.
Fotky: Veronika Koudelková.
Komentáře