Psotkův memoriál

10. – 12.10. 2008
Účastníci: Míša, Rob, Maťo
15. října před 24 lety vystoupili Polskou cestou jižním pilířem na Mount Everest první Čechoslováci - padesátiletý Jozef Psotka a Zolo Demján, doprovázení šerpou Ang Ritem. Při sestupu z jižního sedla Jozef Psotka, v té době nejstarší horolezec, který vystoupil na vrchol bez kyslíku, ve vichřici umírá.
Čtyři roky nato stoupali alpským stylem bez kyslíku čtyři borci z československo - novozélandské expedice na vrchol Everestu v té době nejtěžší Boningtonovou cestou, před nimi přelezenou pouze Brity expedičním stylem. Po úspěšném dosažení vrcholu Jozefem Justem všichni čtyři – Jozef Just, Dušan Becík, Peter Božík a Jaroslav Jaško při sestupu z jižního vrcholu ve strašných klimatických podmínkách umírají.
Na jejich počest se každoročně schází ve Slezském domě pod Gerlachem na startu jednoho z nejtěžších a nejkrásnějších horských běhů na Slovensku horolezci a skialpinisti, aby si připomněli, jak umí být hory krásné a kruté.

Do Tatranské Polianky dojíždíme s Míšou a Robem v pátek kolem deváté večerní, dáváme pár čepovaných ionťáků v sanatoriu na retro diskotéce s kurýrujícími se důchodci. Míša neodolává výzvám k tanci a odvedena viditelně potěšeným bělovlasým kmetem rozvlní své svůdné tělo v žhavém rytmu hitů osmdesátých let. Na Slezan zvesela dokráčíme ještě před půlnocí, na baru s Ľubem z Martina rozebereme taktiku na zítřejší pretěk a kolem jedné konečně doskotačíme na pokoj.
Ráno posnídat, zaregistrovat, oblíknout do závodního, nafutrovat bágl – pohorky v baťůžku jsou kvůli množství sněhu v sedlech kontrolovaná povinná výbava, a se sevřeným žaludkem na start. Fouká slabý větřík a je dokonalá podzimní inverze – tatranské hřebeny vyrýsované na pozadí blankytné oblohy povznášejí duši i bez hélia. Výklad tratě, minuta ticha za mrtvé kamarády, kteří zůstali napospas Hoře hor. Časový limit je kvůli zmrzlému sněhu a zimním podmínkám v sedlech stanoven pro muže na 5:45 hodin. Vybíháme s Robem v 10:19 docela poklidným tempem, nad Večným dažďom máme borce startujícího minutu před námi a dotahujeme se na další. Kupodivu nás zatím nikdo nepředbíhá. Chodník je tady dost strmý a místy vysněžený. Rob začíná trochu ztrácet, já předbíhám další dva borce stylem, jakým se na dálnici předjíždějí kamióny. Mimochodem, v poslední časovce mi to vrátili i s úrokama. Před závěrečným výšvihem číhá Míša s fotoaparátem. Upravuji styl aby nepoznala, jak jsem blízko smrti. Už vidím cíl – pokus o zrychlení – v jednom místě mám pocit, že musím dávat nohy snad až nad hlavu, jinde běžím sněhem téměř po čtyřech - ťahaj, dávaj, bež, bež, bež!!! Konečně cíl – úsměv, poplácání po zádech, teplý čaj – ještě chvíli si užívám ten blažený pocit, kdy se plíce chtějí roztrhnout z nedostatku kyslíku. Navlíknout bundu a pohory, po řetězech na Poľský hrebeň, okolo zamrznutého Zamrznutého plesa a po fixech přes Prielom ke Zbojníčce.
Občerstvovačka, přezouvání, krátký pochod na start další časovky do kotlinky pod Malým Závratom. Následuje asi nejhezčí časovka pod nástup do žlabu do Priečneho sedla. V tomto úseku stavitelé Tater opět trestuhodně plýtvali strmostí a obrovskými balvany. V cíli tatranka, čajík, přezout a poďho do reťazov přes Priečne. V protisměru visí na řetězech spousta turistů, takže provoz musí řídit horskáči v sedle. Téryna – kratší oddech, do konce limitu zbývají 2 hodiny, takže poklusem na Hrebienok – mimochodem nádherný úsek, ze kterého vnímáme akorát míhající se šutry pod nohama a vrtulník, pendlující nám nad hlavama se stavebním materiálem na Téryho chatu.
Na Hrebienku jdeme doplnit tekutiny do hotelových záchodků a necelou hodinku před vypršením limitu se stavíme na start poslední časovky. Tri, dva, jedna, štart! Vybíháme poměrně svižným tempem, ale mě asi po kilometru začínají chytat křeče do lýtek - Rob mi mizí. Zkouším na dřevěných nohách běžet dál, ve schodovém úseku se křeče z lýtek hbitě přesouvají do zadní strany stehen. Přecházím do chůze, musím akorát uskakovat, jak mě všichni předbíhají. Ke vší smůle ještě zakopávám o slimáka! Nevšiml jsem si ho, přišel zezadu… Proč jsem sakra víc netrénoval!!! Do cíle dobíhám pár minut před vypršením limitu. Zase úsměv, poplácání po zádech, podaná ruka s čajem – DAL JSEM TO!!!

Trochu zrelaxovat na pokoji a procházka na pivo do sanatoria v Poliance. Když se večer vracíme, je už po vyhlášení výsledků a probíhá beseda s Ivanem Fialou, prvním Čechoslovákem, který stanul na vrcholu osmitisícovky (s Michalem Orolinem) a byl vedoucím mnoha expedic zlatého věku československého horolezectví. S otevřenými ústy nasloucháme poutavému vyprávění o jednom z největších himálajských výkonů – výstupu alpským stylem Boningtonovou cestou na Everest, kde mu zůstali 4 kamarádi.
Další dění ten večer již ponechávám bez komentáře. Však víme.

Hore zdar!
Maťo

Fotky: tentokrát Míša – http://www.mikafoto.estranky.cz .