Blanenský Golem 4.9.2004
Tento mezi bikery oblíbený závod pro nás představuje vrchol sezóny. Počasí se letos s tím loňským nedá srovnat - je slunečno a docela teplo, dneska to vosolíme… Jedeme oproti loňsku v nezměněné sestavě: Petr Švancara ml., Radek Šín a ing. Petr Koudelka, všichni jsme zapsaní na „třicítku”. Jedeme dvěma vozy: první řídí Petr Švancara st., druhý Lubomír Šín st. a s ním jako spolujezdci jedou naši mlaďoši Pavel Šín, Jirka Herda, Tomáš Mucha a Radim Kovář. Mladí si to jedou okouknout, aby si už zde napřesrok zajeli alespoň „dvacítku”. Pro lehké zranění nám bohužel chybí Michal Šimerle. Pořadatelé jako vždy fungují bezchybně, letos jsme nezapomněli ani zálohu na čip… Ještě před startem dělá ale Koudelka fatální chybu: neuvědomí si, že letos (když je pěkné počasí) je třeba jít na start brzo, protože tady rozhodčí závodníky na start neřadí, jak kdo přijde, tak taky odjede. Jdeme na start 10 minut předem a to je zoufale pozdě! Startujeme z konce startovního roštu a při účasti 300 závodníků je to znát. Pro příště, trenére…
Golem očima přímého aktéra ing. Petra Koudelky:
Jdeme na start pozdě, moje chyba… Nejlepšího z nás - Petra Švancary tlačíme co nejvíc dopředu, já a Radek jsme sobě poblíž, nezbývá než to ulicemi Blanska pořádně vosolit a pokusit se vjet do terénu co možná nejdříve. Startér střílí, 300 bikerů se dává do pohybu, jedeme po asfaltové rovinně co to dá a předjíždíme toho opravdu dost. První pravotočivá zatáčka a - hups! Biker přede mnou jde k zemi a já se už nestačím vyhnout! Bere mě s sebou. Klouzám po zádech a lokti, kolo jde bokem, naštěstí nás už víc nepadá. První myšlenka: co kolo? Rychle je zvedám ze země, nasedám. Jede to, zdá se že kolo je OK. A co já? Trocha bolesti na zádech a pravém lokti, asi je to odřené. Jsem opět samozřejmě v pohodě na chvostě. To je pech! Loni prasklý řetěz, letos tohle! No nic, pojďme zkusit zachránit co se dá. Notně naštvaný a nabuzený opět vyrážím vpřed. Petr i Radek jsou samozřejmě někde v nedohlednu, já se pouštím do stoupání na Karolín. Kolo je v pohodě, moje lehká zranění taky, takže „poďme Žilina”! Kopce to je moje a daří se mi prodírat se postupně vpřed. Vzhledem k počtu odstartovaných je stále někdo na dohled, stále mám před sebou novou motivaci. Solím to do kopců co to dá, než se naději je tady měřený mezičas na Kuničkách. Ještě půl kiláku do kopce a valíme zase dolů! Stále víc předjíždím než jsem předjížděn, postupně vztek z nešťastného úvodu opadá, začíná mě to dnes fakt bavit. Při průjezdu obcemi šokuji starší lidi tím, že je zdvořile v plné rychlosti zdravím, jiných se zase ptám (předstíraje totální vyčerpání), kde je zde nejbližší hřbitov… Na rovinných úsecích hledám na novém kole další těžké převody, mohl bych to solit ještě rychleji, ale je to už nad možnosti i tohoto kvalitního stroje. Přeletěl jsem kritické místo před obcí Žďár, kde mi loni praskl řetěz.. Na občerstvovačce v Petrovicích beru našim mladým banány, nezastavuji, honím ztrátu, sil je zatím dost, ale víte jak to se mnou je: z kopců moc rychlý nejsem. Za Veselskou rozhlednou před sebou zahlédnu nezaměnitelný dres našeho oddílu. Kdo to může být? Petr? Leda že by měl technickou potíž. To bude asi Radek. Je pro mě magnetem. Ulítnu 2km a mám ho! Je to Radek. Dojíždíme a předjíždíme nějaké mladé holky. Docela fain by se za nimi jelo (pěkný pohled), říkám jim to, když je s omluvou s Radkem předjíždíme, jenom se řehněj, taky ještě docela můžou. To už ale „padáme” z kopců ku Blansku. Jedna s těch „girls” nás zase dojela a - předjela. Solí to po těch písčitých cestách jako šílená - mladý mozek. Poslední kilometr, jedeme s Radkem v pohodě sólo, ta copatá běska je už snad v cíli, my dojíždíme záhy ruku v ruce společně! Petr je už dávno vydýchán v cíli a celkově ze 106 borců 6.!. Já 43. Radek 44., na ten průser po startu docela dobrý. Ve své kategorii veteránů jsem z 20 osmý. Z výsledkové listiny zjišťujeme, která že to dívka nám udělala tu ostudu a těsně před cílem nás „udělala”. Je to nějaká Odehnalová a je na třicítce nejlepší v ženách.. No budiž.
Škoda, přeškoda toho pozdního příchodu na start, Petr snad mohl být na bedně, to si budu vyčítat ještě na smrtelné posteli. A škoda přeškoda toho mého nezaviněného pádu (mám prodřenou zadní kapsičku, od většího dodření mě zachránila duše, kterou jsem v ní měl a po které jsem drhnul po asfaltu). Snad to vyjde do za rok do třetice! Jinak ale veskrze pozitivní pocity!
Komentáře