Zakarpatská Ukrajina 25.12.2007 – 1.1.2008
Účastníci: PD, Petr, Rob a Maťo
Na vánočním výletu na Zakarpatí jsme se domluvili čtyři parťáci. Dva z nás, nesvázaní pracovními ani společenskými povinnostmi (PD s Petrem) vyrazili do východních Karpat už večer v pátek 21.12. Já víkend trávím předvánočně pohodově na skialpech ve Velké Fatře, pondělní Štědrý den na Benešově a v pět ráno na první svátek vánoční konečně nasedáme s Robem do téměř prázdného vlaku na brněnském nádraží. Klimbáme až do Bratislavy, kde přesedáme na košický rychlík. V něm bystře nalézáme velmi pohodlné prázdné kupé se širokými manšestrovými sedadly, na kterých se krásně válí. Na další zastávce si k nám přisedá mladá paní s dítětem a oslovujíce nás „švárni mládenci" se podivuje, kde že jsme nechali frajerky. Mluví krásným záhoráckým nářečím. V Piešťanech naštěstí vystupuje, takže se můžeme opět vyhrošit na sedadla a dřímat až do Košic. V Košicích jsme kolem druhé odpoledne a máme asi hodinu čas do odjezdu busu na hranice a tak hledáme nejbližší kulturní zařízení – v hospodě hned u nádraží dáváme každý dva vzorově načepované řezané Šariše. Bus do Vyšného Nemeckého nakonec sotva stíháme a pak už jen se zatnutými pěstmi a všemi možnými svěrači sledujeme, jak pomalu ubíhají kilometry do Michalovců, kde nás řidič vypouští zavlažit flóru v místním parčíku u nádraží. Dále cesta probíhá v blaženém spočinutí a my debatujeme o neoddiskutovatelné kráse jedné ze sedmi životních radostí z Feuchtwangerovy Ošklivé vévodkyně (chce-li někdo znát všechny a historické romány mu nejsou po chuti, nechť se laskavě obrátí na Roba, který zmíněnou knihu četl).
Ve Vyšném Nemeckém zjišťujeme, že přechod je pouze pro motorová vozidla, celník nás s úsměvem odkazuje na asi 30 km vzdálený přechod pro pěší ve Veľkých Slemencích. Naštěstí nás do auta bere mladý Ukrajinec, jedoucí do Užhorodu, takže pár minut po vyplnění a odevzdání imigračních kartiček vystupujeme u užhorodského vakzálu – borec ani nechtěl zaplatit. Tam se paní u okýnka ptáme na bus do Rachova – prý jede v osm, my máme na hodinkách šest takže hromada času – v klidu jdeme vybrat hřivny z bankomatu, pak chvíli jen tak očumujeme nádraží a jdeme zpátky koupit si lístky do Rachova. Paní říká, že bus jede za deset minut! – my blbci si zapomněli předělat hodinky na ukrajinský čas – valíme na nástupiště. Jedeme starým vymrzlým Ikarusem a nadáváme si, že jsme si neoblíkli pod goráče ještě podvlíkačky. V Mukačevu ohlašuje řidič pětiminutovou pauzu, která se následkem zjištěné poruchy chlazení motoru protahuje na hodinu. Po výjezdu z Mukačeva zastavujeme u krajnice znova, oba řidiči začínají obíhat okolo autobusu, střídavě hledí do prostoru motoru a chladiče, což jsou zřejmě věci které vidí poprvé v životě. Za chvíli se k nim připojuje pár „odborníků" z řad cestujících a tak zanedlouho celá grupa obíhá kolem busu, čumí a zasvěceně diskutují, zatímco z chladiče se co chvíli vyvalí oblak páry. Naštěstí asi po dvou hodinách přijíždí náhradní spoj z Užhorodu, který dokonce ani není tak vymrzlý a z něhož před čtvrtou hodinou ranní vystupujeme v Dylovém. Zde potkáváme PDyho s Petrem, kteří už jsou na Ukrajině dva dny a přespáváme s nimi na podlaze v prvním patře dokončovaného penzionu. Ráno s Vasilem – místní česky mluvící borec, co nám pomohl sehnat ubytování – zkoušíme u pohraničníků získat povolení vstupu do pohraničí mezi Ukrajinou a Rumunskem – pohoří Maramuréš. Dozvídáme se, že pro povolení do celé pohraniční oblasti by bylo nutno poslat fax na ředitelství do Mukačeva a odpověď by mohla přijít klidně až druhý den odpoledne. Zde jsou schopni nám dát pouze povolení na horu Pop Ivan, které přijde na sto hřiven na osobu. Po krátké debatě se shodujeme, že tolik za jeden kopec nedáme a vymýšlíme alternativní plán.
Loučíme se s přátelským Vasilem a nasedáme do autobusu směr Rachov, kde přesedáme na další do vesničky Kvasy. Ve Kvasech PD kupuje hnusnou chemickou limonádu, kterou nás nutí vypít, překonáváme visutý lanový mostík přes Černou Tisu a stoupáme kolem roztroušených domků na nejvyšší ukrajinskou poloninu – Černohorskou, směrem na vrch Šešul (1727m n.m.). Obludy na zádech tíží, krásné inverzní počasí však dává zapomenout na náklad a po pár hodinách stojíme na vrcholu. Na boční rozsoše vidíme salaše, kde jsme před dvěma lety za podstatně horšího počasí nocovali. Pokračujeme dál a v blízkém sedle ve výšce asi 1650 m n.m. stavíme stany. Ráno s mírně odlehčenou bagáží šlapeme na sněžnicích na kopec Petroš (2020 m n.m.), kde na vrcholu nalézáme kapličku s vyvráceným vrškem střechy a kříž spletený ze silných ocelových drátů, větrem ohnutý úplně k zemi. Dále prudkým zledovatělým svahem dolů a řídce zalesněným hřebenem dál směrem k nejvyšší hoře Ukrajiny – Hoverle (2061m n.m.). U bivaku pod Hoverlou potkáváme dva Ukrajince nesoucí prkna. Přesvědčují nás, že z druhé strany jsou nutné mačky – nakonec to oproti Petroši byla úplná selanka. Na vrcholu Hoverly děláme vrcholové foto a rychle fujazdíme dole, bez pohybu začínáme ve větru rychle mrznout. Podle starých hraničních patníků je patrné, že se zde dostáváme na předválečnou Československo – Polskou hranici (současnou hranici ukrajinské oblasti Zakarpatské a Ivano-Frankivské) , po které budeme dále putovat až na Černou horu (Pop Ivan Černohorský). Cestou pozorujeme pozůstatky po bojích rakouské a carské armády za první světové války – zákopy a ostnaté dráty. Ještě pár kopečků a rozbíjíme náš tábor – dva stany, tentokrát ve výšce kolem 1800 m n.m. Ještě pár slov ke strategii bivaku. Náš stan, tedy Rob a já, preferujeme po postavení stanu okamžitě zalézt do spacáků, nechat uklidnit organismus a prohřát zmrzlé periferie – zejména prsty u nohou - a pak navlečení ve spacáku vleže v otevřeném stanu vařit – přičemž vařič se nachází vně stanu. Druhé vrcholové družstvo – tedy PD s Petrem preferují po postavení stanu se v něm uzavřít a zpola nasoukaní do spacáků začít vařit a konzumovat a teprve poté se zcela nasoukat do spacáků a vleže relaxovat. Nevím, který způsob je lepší, nicméně já jednoznačně preferuji ten náš, hlavně kvůli rychlému prohřátí zmrzlých prstů na nohou, taky množství zkondenzované páry bylo v našem stanu výrazně menší.
Další den vycházíme zprvu po nezvykle ostrém hřebínku, pak klasicky poloninově tvarovaným terénem k druhému nejvyššímu vrchu Ukrajiny – Brebeneskulu (2035m n.m.). Není zdaleka tak výrazným vrcholem jako Hoverla nebo Petroš a tak zde není žádný křížek, pouze vrcholová tabule. Dále jen mírně zvlněným hřebenem k Černé hoře (2022m n.m.), kde do roku 1939 fungovala polská observatoř. Večer střídavě vaříme, futrujeme a vybíháme ven sledovat nádherný západ slunce. Komfortně se ubytujeme v nejméně zaváté místnosti zříceniny a celou noc pak nespíme kvůli díře v prohnuté zdi, ze které průběžně vypadávají kusy malty a kamínky a jenž hrozí zřícením.
Ráno na Silvestra sestup do sedla mezi Svidovcem a Apeckou, v sedle čaj ze sněhu, rozinky, chalva, čokoláda a pak nádherný asi šestisetmetrový výstup na rozsochatou Apeckou poloninu s úžasnými výhledy na Svidovec, Hoverlu a rumunské Karpaty – Rodnu, Maramuréš. Na vrcholu děláme společné foto. Se smutkem v srdci opouštíme tyto krásné hory a scházíme do obce Dubové. Zde po pár minutách strávených neúspěšným stopováním domlouváme maršrutku do Těresvy, kde náhodně za pár minut chytáme bus do Užhorodu.
V Užhorodě na nádraží se ptáme na bus do Michalovců, prý snad něco pojede na Nový rok v 8:40. Smlouváme s hodnou bábuškou cenu za kimnaty vypočiňka na 35 hřiven za kus a jdeme se projít do města. Nejsme schopni najít hospodu, kde by neměli zavřeno nebo která by nebyla rezervovaná, tak chvíli posedíme ve vymrzlém stanu na nábřeží Uže, pojíme šašliky, vypijeme kvas a mažeme zpátky na nádraží. Mezi vlakovým a autobusovým má otevřeno nonstop bar, kde obsluhuje rázná Květuška, která každou chvíli vyhazuje (doslova!) nějakého ožralu, neváhá ho ani nakopnout či proplesknout. Ptáme se na věk jednoho namol zpitého štamgasta – prý je mu čtrnáct, nemá rodiče a tak žije po hospodách, je hodný – občas i s něčím pomůže. Do kimnat se dostáváme asi ve čtyři ráno, cestou nás otravuje nachmelený borec s pendrekem a průkazkou policajta. Ráno na prázdném nádraží zjišťujeme, že nic nejede a asi na Slovensko ani dlouho nepojede, a tak bereme taxíka a za nekřesťanských třicet hřiven se necháváme vyvézt k hraničnímu přechodu. Snažíme se stopovat – PD s Petrem ukecávají slovenského řidiče, který je bere přes hranice, my s Robem nemáme štěstí a tak se po pár hodinách strávených stopováním na prázdné zmrzlé silnici vracíme po ose na užhorodské nádraží, kde pár hodin očumujeme nádherné ukrajinské holky a v 16:50 nasedáme na bus do Michalovců. Na hranicích minimální buzerace, strávili jsme zde slabou hodinku a hurá směr Michalovce. V Michalovcích rychlík do Třebové, dál spěšňákem do Brna, v Blansku se loučím s Robem a po šesté ranní 2.1.2008 už stojím na brněnském nádraží. Šalinou domů a s chutí do pracovního procesu!
Maťo
Komentáře