Ultra Trail Tour du Mont Blanc

aneb TURISTICKÁ EPOPEJ

Motto:
Pánové s tlustými lýtky a chlupatými podkolenkami patří již ke královské třídě turistů. Milují spolky sobě rovných, hlaholí a společně loví turistické odznaky, plakety, diplomy, uznání. Jsou solí turistické země. Udržují poutnické povědomí, sčítají míle uchozené po ztuha naplánovaných trasách, jejich počty kamsi nesmyslně hlásí a lesy pomalovávají tisíci barevnými čtverečky, čím hustěji, tím lépe. Ti s nejchlupatějšími podkolenkami jsou i držiteli výkonnostních tříd, ano, i Mistry turistického sportu!…
Miloslav Nevrlý – Karpatské hry

Když jsem se někdy před 4 lety dozvěděl od kamarádů o běhu s názvem Ultra Trail Tour du Mont Blanc, mé nabubřelé sebevědomí, posílené zdoláním několika snadných dálkových pochodů, jej zhodnotilo slovy – To přece musí jít, to bych dal. S přibývajícími zkušenostmi z horských běhů a non-stop přechodů karpatských pohoří narůstal můj respekt k tomuto podniku a zároveň chuť otestovat svou vytrvalost a vůli na prubířském kameni jednoho z nejtěžších horských ultramaratonů světa. Konečně loni v prosinci jsem sebral odvahu a body z Krakonošových stovek (mimochodem jediný u nás pořádaný kvalifikační závod na UTMB) a zaregistroval se k účasti na 7. ročníku této výjimečné akce. UTMB – čtyři písmena, která neznamenají únavné trmácení se mlhou a blátem, ale horský terénní běh s parametry 166km délky, 9400m převýšení a časovým limitem 46 hodin. Startovním bodem i cílem je městečko Chamonix, ležící v údolí ledovcové řeky ľArve pod impozantním masivem nejvyšší evropské hory – Mont Blancu. Trasa běhu je vedena proti směru hodinových ručiček kolem celého jeho ledového majestátu a prochází územím tří států - Francie, Itálie a Švýcarska. Jak z názvu akce vyplývá, trasa vede po turistické stezce zvané Tour du Mont Blanc, která se běžným turistickým tempem dá zvládnout za 7 – 9 dní. Závodu se díky jeho mimořádné náročnosti a fantastickému vysokohorskému prostředí účastní elita ultramaratonců a horských běžců z celého světa, ale i spousta sportovních nadšenců, toužících otestovat své hranice.

Celou akci jsme pojali jako rodinný výlet s tím, že já si zaběhnu závod a sestra s rodiči se budou věnovat turistice v okolí. Ve středu 26.8. ráno již sedím za volantem, ujíždějíc po highwayi číslo 1 vstříc 1200 km vzdálenému Chamonix. Po nějakých 12 hodinách cesty jsme na místě, ubytováváme se ve spartánsky zařízené ubytovně Le Vagabond, umístěné příjemně blízko centra. Rodiče jsou zpočátku mírně šokováni strohým vybavením pokojů (tři palandy a umyvadlo), po zjištění cen ubytování v okolních hotelích se však rychle aklimatizují. Ve čtvrtek ráno vyprovázím rodinu k lanovce na Planpraz, odkud plánují vystoupit na Le Brévent a přes La Flégère sejít zpátky do Chamonix. Já musím čekat na Ivana, který má rezervované místo v naší ubytovně a tak si dlouhou chvíli krátím prohlídkou města. Kolem poledne přijíždí autokar ze Slovenska, kterým kromě účastnících se běžců přijelo taky pár fanoušků horského běhu, kteří si přijeli vychutnat atmosféru závodu, případně si zaběhnout nějakou jeho část. Výpravu zorganizoval sympatický Miro, kterého jsme s Járou potkali na Nízkotatranské stíhačce, kde fungoval jako kameraman akce a zároveň i jako účastník. S Ivanem se potkáváme u kostela před domem horských vůdců a po zkouknutí vyvěšené předpovědi počasí, která mimochodem vypadá velmi slibně, se odebíráme na ubytovnu, diskutujíce o zítřejším pretěku. Ivan má po cestě žízeň jak bernardýn a tak se rychle vracíme do města na pivo a zmrzlinu (má oblíbená kombinace, chtěl jsem ještě kefír, ale ten ke svému vzteku nemůžu v žádném obchodě najít) a zbytek odpoledne se věnujeme diskuzím, obžerství a válení se na trávě u řeky za nuzným butikem jakési neznámé značky Chanel. V šest máme sraz před kostelem s dalšími kluky ze Slovenska – Mirem, který přijel jako reportér a zároveň pořadatel závodů, které chce zařadit mezi kvalifikační na UTMB, Ľubem a Jurajem, kteří budou zítra ráno startovat na kratším běhu Courmayer – Champex – Chamonix a Janem a jeho holkou, kteří jsou tady jenom jako diváci. Večer ještě příjemná procházka po městě a návrat na ubytovnu.
V pátek ráno rodiče s Ivčou, znavení včerejší náročnou túrou, vyráží na lehkou procházku údolím podél řeky do Argentière. My s Ivanem provedeme téměř povinný shopping ve sportovních obchodech (jako účastníci běhu máme slevu 10 - 15%), zaregistrujeme se a nabalíme pytel s věcma, který nám pořadatelé převezou do Courmayeru, ležícího přibližně v polovině trasy. Jelikož nemám s něčím takovým zkušenost, radši do pytle narvu i zbytečnosti, než abych na něco zapomněl. V pytli tak končí náhradní boty, silnější elasťáky (druhá noc má být chladnější), müsli tyčinky, sušenky, krém NOK proti odřeninám, protipuchýřové dvojité ponožky, kulich, ortézy na kolena, brýle i krém na opruzeniny. Otázky vybavení a stravy řeší Ivan velmi pozorně a tak se kolikrát nestačím divit – například když si během teoretické přednášky o superzdravé čisté pšeničné bílkovině seitan do batůžku přibalí dvě šišky škvarkové pomazánky, kterou plánuje mlsat cestou jen tak. Odpoledne jdeme odevzdat pytle, označené startovním číslem a vracíme se do Vagabondu provést závěrečný tuning tělesné schránky – hlavně promazání míst náchylných k puchýřům, odřeninám a opruzeninám (kde se tyto kritické zóny na těle nachází, nechám na fantazii ctěného čtenáře), zatejpování kolen a oblepení prstů leukoplastí. Dalším krokem je doladění obsahu batůžku – povinná výbava je zásoba vody minimálně 1 litr, dlouhé elasťáky, nepromokavá bunda, čepice, píšťalka, hrnek, dvě čelovky s náhradníma baterkama, záchranná fólie, leukoplast a trocha jídla. Další doporučovanou výbavou je mobil, rukavice, trocha peněz a teleskopické hůlky. Z chemie beru Gutar na druhou noc, dva gely, tekuté mádžo proti křečím (333% doporučené denní dávky – hořčíková bomba!) a jakési tabletky od Ivana na doplňování minerálů ztracených pocením.

Po šesté vycházíme z ubytovny a kvapíme na místo startu pod kostelem. Jsou zde mraky lidí, z tváří lze číst nervozitu, někdo se pokouší za zavřenýma očima zklidnit, pár běžců si povídá, ale beztak není kvůli emocionálním proslovům organizátorů skoro rozumět. Z repráků bouří Vangelisův sugestivní Conquest of Paradise a nervozita vrcholí, některým lidem to dokonce vhání slzy do očí a pak už se do hudby ozývá jen sborové odpočítávání dix, neuf, huit, sept, six, cinq, quatre, troix, deux, un, START!!! Profíci vepředu vystřelí, jako by běželi patnáctistovku a dav nás ostatních (2300 startujících!) se pomalu dává do pohybu. Jsme s Ivanem skoro úplně vzadu, ale i tak se asi po stu metrech posouvání už dá pohodlně klusat, předstartovní nervozita je tatam a tělo se pomaličku zahřívá na provozní teplotu. Nikam se zatím neženeme, do Les Houches vede trasa údolím a celá se dá běžet, takže spousta lidí se tady snaží nahnat cenné sekundy. To nepovažuju za nutné, stejně vím, že rozhodovat se bude až po stým kiláku a tak zatím šetřím síly. V Les Houches je první občerstvovačka s pitím, naleju do sebe pár kelímků ionťáku a mažeme dál – konečně horekop.com! Tempo výstupu je mírné, přizpůsobujeme se, ale po nějaké době nás to přestává bavit a začínáme předbíhat pomalejší účastníky. Bojím se, abych ze začátku nepřepálil a tak tempo koriguju tak, abych ho byl schopen udýchat pouze nosem. Tohohle pravidla se pak držím celou noc až do Courmayeru. Na chvíli vykoukla z oblaků zapadajícím sluncem ozářená Aiguille du Midi, hodně lidí zastavuje a fotí, já nemám čím a tak se jen kochám. Každou chvíli někdo ze štrúdlu vykročí a jde zavlažovat místní vegetaci, vpravo kdosi vkleče zvrací. Kráčíme v dlouhé řadě, se setměním postupně rozsvěcujeme čelovky a na otevřených místech vidím stovky lidí před sebou i za sebou. Potěšeně sleduju, jak během stoupání do sedla Col de Voza se zavřenými ústy předbíhám snad stovku funících běžců. Na La Charme se dostáváme do 1800 m.n.m., noc už pokročila a začíná mi být chladno, oblékám se do dlouhých rukávů. Z La Charme následuje už ne tak příjemný prudký sešup o výškový kilometr do Saint Gervais, kde je první žrací občerstvovačka. Plním vak vodou, žaludek různými dobrotami – čokoládou, müsli tyčinkou, bagetou a sýry, pomerančem, banánem a polívkou a všechno to zalívám colou, čajem a ionťákem – nejdůležitější je vyvážená strava. Dochází mě Ivan, kterého jsem ztratil kdesi ve stoupání, nazývá mě hovadem – docela mě touhle lichotkou potěšil. No nic, jsme teprve na 15. kiláku a sil je zatím na rozdávání, a tak Ivana nechávám na občerstvovačce a vydávám se sám směrem na Les Contamines. Cesta vede údolím potoka Le Bon Nant, snažím se občas popobíhat, abych neztratil tempo. V Les Contamines je další občerstvovačka, trasa však vede dál po silnici až ke kostelu Notre Dame de La Gorge, kde začíná víc než kilometrový výstup do sedla Croix du Bonhomme. V půlce kopce je občerstvovačka – La Balme, jsem zpocenej, vítr a chlad mě nutí do sebe rychle dostat co nejvíc teplých tekutin. Na nějaké vysedávání nemám chuť a tak jdu ukusovat další výškové metry. Do kopce pořád někoho předbíhám, ale jakmile se cesta sklopí dolů, dost lidí mě obíhá. Za Croix du Bonhomme je vpravo u cesty jakási útulna, pár lidí je tam schovaných před větrem, já se však chci co nejrychleji dostat dolů k další občerstvovačce a tak sbíhám strmým svahem do Les Chapieux. Pořadatelé tady postavili velký stan, sním nějaké sladkosti, sýry a ovoce a beru si polívku ke stolu. Jsem na 50. kilometru a tělo má nárok na trochu odpočinku. Ještě do sebe naleju colu a vyrážím dál po silnici směrem na hraniční sedlo Col de la Seigne.

V la Ville des Glaciers asfalt končí a my odbočujeme do svahu vpravo. Cesta je zpočátku pěkná, ale místy už do hloubky vyerodovaná a tam se blbě předbíhá – musím se poslušně zařadit do štrúdlu a šnečím tempem si to funět nahoru. Naštěstí výš už je cesta dost široká a tak si můžu valit svým frňákovým tempem. V jednom místě předbíhám skupinku borců, uhýbají mi a já jaksi bezmyšlenkovitě místo merci říkám díky - ze skupinky se ozve „Nemáš zač!". Tak potkávám dalšího českého účastníka Honzu, který je už dvojnásobným finisherem. Ptám se ho na Petra, se kterým jsem v červnu odťápal kus Krakonošovy stovky a vím, že je taky někde na trase. Honza říká, že Petr musí být kousek před ním a že mu tenhle kopec nějak nesedl. Nemám chuť zvolňovat tempo, v hlavě jako bych měl tikající stopky, který mě ženou furt pryč a tak jdu dopředu stíhat Petra. Prohlížím si každého borce, kterého předbíhám, ale teprve začíná úsvit a ještě není moc vidět. V sedle už skoro svítá, během seběhu (už jsme v Itálii) vypínám čelovku a teprve tady si uvědomuju jak krásnou krajinou trasa vede. Svah je dost šutrovej, kupodivu mě ale moc lidí nepředbíhá a docela rychle se dostávám k občerstvovačce nad plesem Lac Combal na 65. kiláku. Má to tady díky opáleným horalům, držícím zde službu, trochu atmosféru horské chaty. Chvíli po mně dobíhají Petr s Honzou, dáváme čaj a polívku, Honza říká, že tenhle úsek do Courmayeru je snad nejkrásnější z celé trasy. Nechávám kluky odpočívat a pílím dál. U jezírka cesta odbočuje doprava mezi keři nahoru na travnaté úbočí kopce jménem Mont Favre a dál vede traverzem dolů k občerstvovačce v sedle Col Chécrouit u boudy Maison Vieille. Cestou se kochám pohledy doleva na jitřním sluncem nasvícené jižní svahy Mont Blancu a dávám Honzovi v duchu zapravdu – je tady opravdu nádherně. Na občerstvovačce si omylem beru nějaký místní smradlavý sýr, jehož se okamžitě nenápadně zbavuju, a tak sním aspoň jogurt s trochou ovoce. Odbíhám, po stu metrech jakéhosi divného pocitu lehkosti si uvědomuju, že jsem u stolu nechal hůlky a když se pro ně vracím, zrovna dobíhá Honza. Cesta dál padá strmě dolů do Courmayeru, ve městě na mě jakési holky pokřikují česky, já ale po tom hnusném sestupu mám všeho plné zuby a tak si jich skoro ani nevšimnu. Ve sportovním centru v Courmayeru dostávám svůj pytel s věcma a jakési těstoviny s trochou rajčatové omáčky – no žádný zázrak. Z obsahu pytle použiju nakonec jen mast NOK, kterou si natřu chodidla a vyměním čisté fusekle. Za chvíli přicházejí Petr s Honzou, mažou se a cpou do sebe těstoviny. Je tady možnost schrupnout si na lehátkách za zástěnou, které někteří využívají, ale pro mě je na spánek moc brzo a tak se sbalím, odevzdám pytel a odcházím. Při východu z baráku na mě zase mávají dvě usměvavé pihovaté slečny – jsou to holky od Petra a Honzy, přejou mi šťastnou cestu.

Začíná se rychle oteplovat a já stoupám lesem směrem na refugio Bertone. Teplota dělá své a tak tempo není co bývalo v noci. U chaty je tekutá občerstvovačka, za zmínku stojí ionťák Maxim, který je na rozdíl od většiny ionťáků mírně slaný, což je příjemná změna při konzumaci převážně sladkých potravin. Dál cesta traverzuje pravým úbočím údolí říčky Dora di Ferret až k refugiu Bonatti a já se pořád předbíhám se skupinkou Angličanů a několika Francouzi, které do kopce vždycky předběhnu a oni mě dávají naopak z kopce. Jsem dost nervní a chci je konečně definitivně nechat za sebou, při seběhu do Arnuvy mě však naopak všichni předbíhají. Na občerstvovačce v Arnuvě se moc nezdržuju a pílím nahoru do hraničního sedla Grand Col Ferret. Kousek za občerstvovačkou na skalách se ještě přezouvám do tenkých dvojitých ponožek, protože mám dojem, že se mi začínají tvořit puchýře. Po pár stech metrech se dostávám do svého tempa a předbíhám jednoho frantíka za druhým. Začíná se mi to zase líbit! V závěrečném stoupání dávám celou skupinku vizigótů a do sedla na hranici Itálie / Švýcarsko na 99. kilometru v povznesené náladě přímo vybíhám. Od západu začíná foukat dost studený vítr a tak si v doktorským žlutým stanu natáhnu dlouhé elasťáky a fofruju pryč. Cesta vede sice z kopce, ale tady mě už nikdo nepředbíhá – zkopcoběžci už toho začínají mít plné zuby a tak jich dokonce vycházkovým tempem pár dávám. Cesta k další občerstvovačce v La Fouly se dost táhne, začínám pociťovat únavu. Nacházím se na 108. kilometru, mám nahoupaných nějakých 6300 výškových metrů a čeká mě ještě 58 kiláků a k tomu 3 výškové. To není v tuhle chvíli moc radostná myšlenka, ale nedaří se mi ji dostat z hlavy. Z La Fouly vede obludně nudná cesta z kopce až do Praz de Fort. Míjím kulhající trosky, zkopcoběžci už se zase zotavili a předbíhají mě. Vpravo u cesty jakýsi chlapík leží a druhý u něj sedí – ptám se jestli nepotřebují pomoc, ale odpovídají cosi francouzsky a tak jdu dál. Snáší se soumrak a na mě přichází strašná únava. Sedám si na šutr u cesty, všechno je mi fuk, leju do sebe Gutar. Potřeboval bych s někým prohodit pár slov, abych přišel na jiné myšlenky, ale všichni kolem mluví jen francouzsky. Chvíli si pohrávám s myšlenkou počkat tady na Petra s Honzou, ale to bych tady taky mohl ztvrdnout pár hodin a tak tenhle nápad rychle zavrhuju. Stoupám směrem na Champex jako přízrak, tempo mám sice obstojné, ale nálada je pod bodem mrazu. Mám dojem, že mě ten zázrak chemie spíš uspává, blížící se noc mi taky nepřidává. Sedám si na lavičku, všichni, které jsem před chvílí předběhl, mě míjejí. Vytahuju z báglu empétrojku, nasazuju sluchátka a pouštím na plné kule za tímto účelem nahraného Landu. Pár tónů a mozek se zase začíná probouzet a s ním i tělo – paráda, mažu do kopce jako zamlada! Nohy jsou ještě celkem v pohodě, jedinej, kdo má problémy, je mozek a ten jsem se právě naučil oblbnout! Natírám to všem, kteří mě dosud předběhli, a do Champexu dokráčím už za tmy úplně v pohodě. Naleju do sebe polívku a docela chutné těstoviny (Francouzi i Italové by se mohli od Švýcarů učit), vycucnu oba gely a na závěr si dám kafe, abych se ještě víc probudil. Tenhle nápad jsem litoval ještě další půl hodinu, během které jsem byl snad čtyřikrát čůrat. Takhle teda ne – Gutar mě uspává, kafe ze mě dělá průtokovej ohřívač, jediný, co mně povzbudí, je cola a teplej čaj. Při odchodu z občerstvovačky v Champexu jsem trochu zmatenej a na správnou cestu mě nasměruje až nějaká hodná paní, která mluví slušně anglicky. Trasa vede nejprve kolem jezera po asfaltu, za ním pak doleva odbočuje štěrková cesta směrem na Plan de ľAu, odkud začíná brutální skalní výstup k občerstvovačce na hřebeni Bovine. Vpravo hluboko pod námi svítí vesnice v údolí Rhôny. Jsme opět nad hranicí lesa na vidrholci, takže žádné velké vysedávání, ale přes silniční sedlo Col de la Forclaz fofrem do Trientu. Cestou na sobě zkouším všechny možné žánry – rock, metal, country, folk i folklór, když slyším kohosi zpívat „It`s been a bad day…", dovolím si oponovat: not really, tonight it`s getting much worse.

Za Trientem si noční cestu už skoro nevybavuju, jen vím, že výstup na Catogne byl hodně strmý a dlouhý a při sestupu do Vallorcine jsme traverzovali nad nebezpečně vypadajícími stržemi. Z občerstvovačky ve Vallorcine (už jsme zase ve Francii) si vzpomínám jen na usmívající se dámskou obsluhu a běžce spící s čely opřenými o desku stolu. Dostávám do sebe tradiční trojkombinaci polívky s colou a čajem. Bez pohybu je mi zima, klepu se chladem a vyčerpáním jak drahej pes a tak se radši zvedám a vyrážím ven ukrajovat další ze zbývajících 21 kiláků. Z Vallorcine cesta kopíruje silnici a stoupá do sedla Col des Montets, na lavičce vidím japonského závodníka spícího v prenatální poloze – snad je v pořádku. V sedle přejdeme silnici a stoupáme klikatící se stezkou doprava na la Tète aux Vents. Východní obzor začíná měnit barvu z černé na temně modrou a na tomto pozadí se vykreslují obrysy čtyřtisícovek. Mám rád úsvit – příslib svítání, příroda se probouzí z nočního spánku a já se taky pomalu probírám z noční letargie. Svítání mě zastihuje před občerstvovačkou na La Flégère, velká žlutá pilulka od nebeského psychiatra se vyhoupla nad zubatý hřeben kdesi mezi Aiguille Verte a Grandes Jorasses. Vytahuju sluchátka z uší, už je nepotřebuju. Do cíle zbývá pouhých sedm kiláků z kopce, pokouším se o běh. Zanícené šlachy na levé noze okamžitě rázně zaprotestují a já se poslušně vracím k belhavé chůzi. Na nohou cítím pár puchýřů, snad do cíle neprasknou. Z chodníku čouhá dost šutrů a kořenů a tak si ještě párkrát na závěr okopávám prsty. Za rozkvetlou hospůdkou La Floria se cesta výrazně zlepší a já si docela užívám krásné nedělní ráno na sklonku léta a výhled na protější stranu údolí. Jakmile vcházím do Chamonix, vítá mě taťka s foťákem, konečně můžu s někým prohodit pár slov. Procházíme spolu městem, lidi tleskají a mávají, před cílem se ještě vzmůžu na závěrečný skoro–běh, z repráků zase zní Conquest od Paradise, zmocňuje se mě vítězná euforie. Vítá mě ředitelka závodu, kdosi se mně ptá, kolik je mi let, doktor v turbanu nabízí čaj. Odpentlujou mě z čipů, dostávám vestu s hrdým nápisem Finisher UTMB. Jsou tady rodiče, ségra, Miro se mnou točí rozhovor. Ještě závěrečné občerstvení, pár fotek a je to za mnou.
Závěrečný účet tedy zní: dva puchýře (nepraskly!), zánět šlach na chodidle levé nohy a na pravé mi sleze asi jenom jeden nehet, což v porovnání s jinýma troskama, který jsem viděl v závěrečném úseku, není tak zlý. Ze 2300 startujících masochistů jsem se umístil celkově na 470. místě s časem 38h 45min, přičemž více než 900 účastníků závod nedokončilo.
Dobelhám na ubytovnu, sprcha, lehnu, zavřu oči a okamžitě usínám. Kolem půl dvanácté mě budí mobil (podařilo se mu to až napodruhé) – volá Ivan, že ve Vallorcine nestihl o pět minut limit a stahujou ho ze závodu. Po poledni přichází na pokoj, vypadá docela v pohodě a myslím, že je celkem spokojenej. 148 kilometrů a 8500 nastoupaných metrů je taky hodně slušný výkon. Večer Ivan odchází, aby stihl odjezd slovenského autokaru, loučíme se a já zase upadám do hlubokého spánku. V pondělí ráno probuzení do krásného jitra, balíme kufry a já opět usedám za volant zdolat 1200 kilometrů, tentokrát však pouze jako řidič.
Závěr: nejkrásnější a taky nejtěžší závod, jaký jsem zažil. Fantastická nálada na celé trase, kde na nás (i v noci!) čekali místní, zvonili na kravské zvonce a všemožně povzbuzovali (nejčastěji „Alors, alors!„ a „Bon courage!”, trefné byly i dotazy „Ça va?" v poslední třetině závodu), je neopakovatelná a dá se říct, že závodem žije celé okolí Mont Blancu. Organizačně je závod zvládnutý na jedničku s hvězdičkou, občerstvovačky a checkpointy jsou od sebe vzdálené tak akorát (10 – 25 kilometrů), je na nich v případě vážných problémů k dispozici i lékařská pomoc. Do cíle nakonec došli pár hodin po mně i Petr s Honzou, ze slovenských účastníků je nutno zmínit fantastický výkon horského běžce Igora Bučka, který doběhl celkově 29. a ve své veteránské kategorii 10.! Ale to už je úplně jiná pohádka. Skol!
Maťo Závodník

Jo a kdybyste měl někdo chuť se zúčastnit, tady najdete všechny potřebné informace: http://www.ultratrailmb.com

Fotky: Závodníkovi.