Dětský cyklistický klub Moravec Sokol Benešov

Nízkotatranská stíhačka 4.-5.7.

Účastníci: Maťo Závodník, Jára Hrabica a dalších 23 dvoučlenných družstev

Motto:
Tančí po špičkách hor
až svišti vylézají z nor
a kameny se koulí
a kameny se válí
skály skály skály
kolem samé skály…
Dagmar Voňková Andrtová - Zpěv

O víkendu 4. a 5. července 2009 proběhl v Nízkých Tatrách nultý ročník vytrvalostních závodů dvoučlenných družstev – Nízkotatranská stíhačka. Jednalo se o nonstop přechod Nízkých Tater hlavním hřebenem se startem na východním úpatí pohoří – v multietnickém Telgártu na rozhraní tří národních parků (Nízke Tatry, Slovenský raj a Muránska planina) a cílem ve známém horském středisku Donovaly, sevřeném v údolí mezi masivy Velké Fatry a Starohorských vrchů. Tento závod s trasou dlouhou 98.8 km, stoupáním 5475m a klesáním 5376m se zařadil mezi nejtěžší pořádané běžecko-pochodové vytrvalostní závody pořádané ve střední Evropě a to nejen svými vpravdě alpskými parametry délky a převýšení ale místy i dost obtížnou průchodností – konkrétně v úseku Priehyba – Čertovica, kde dosud nebyly zcela odklizeny polomy po větrné smršti z listopadu 2004. Někteří pomalejší účastníci závodu, kteří se do této části dostali až za tmy, zde dost šeredně bloudili. Po příjezdu z Popradu do Telgártu se s Járou a pár dalšími diaľkoplazmi (slovenský výraz pro dálkové chodce, účastnící se kamarád Ivan z Vrútek používá jiný roztomilý výraz - hobitkovia) komfortně zabydlujeme ve dvou třídách místní základky, zajdeme na výbornou pizzu (Jára si dává stylově cikánskou) do místní hospůdky, nad pivem prodiskutujeme globální i lokální problémy s rozvernými důchodci z Trenčína, zaregistrujeme se a okukujíce soupeře (někteří vypadají dost nebezpečně) usínáme. Ráno před kostelem na startu si nás pořadatelé vyfotí (zřejmě pro pozdější identifikaci těl) a točí si s náma rozhovory – svěřujeme se se svým tajným (jak se později ukázalo taky nereálným) cílem dostat se do Donoval v čase pod 20 hodin. Krátké seznámení s tratí a kontrolami, společná fotka a v 9:00 už všichni ťápeme po červené směr Kráľova Hoľa.
Na vrchol docházím první s Petrem a Markem – skialpinisty z Turian a maďarským klučinou, který s námi zarputile odmítá komunikovat. U vysílače chvíli čekám na Járu než dojde a než si zbaští čokoládku (čelo závodu zatím nenávratně uniká a on si tu v klidu žere… ach jo …) a poklusem dál travnatým docela běhavým hřebenem směr útulňa Andrejcová. Před ní dotahuju kluky z Turian, kecáme o všem možném, já bohužel musím k útulni nabrat vodu a tak mi zase mizí. Na Andrejcové je prázdno, u pramene se myju a nabírám vodu do vaku, trochu jsem si cvakl i do báglu, musím to sakra příště nějak vychytat… Jára se plahočí pár minut za mnou, jsem trochu nervní a nemám chuť tady čekat a tak radši hned vyrážím za fatrancema. Před Priehybou je dobíhám a na kontrolu v sedle docházíme společně. Nabereme vodu s milióny prospěšných bakterií v bahnitém potoce, něco zbaštíme, když v tom dochází Jára a za ním horští běžci Maťo a Rišo. Fatranci drží vedení a mažou dál, Maťo s Rišom se taky moc nezdržujou a tak z Priehyby vyrážíme s Járou na třetí pozici. V prudkém stoupání ze sedla dáváme dvojici před náma, já postupně mizím Járovi a dotáhnu se na fatrance. Po levé straně je vidět, jak nad Veporskými vrchy a Horehroním zuří bouřka, doufám, že se nepřesune nad nás. Dostáváme se do části hřebene, kde vichřice před 5 lety způsobila největší polomy a kde se pěšinka kroutí mezi padlými stromy, přes ně i pod nimi. Marka s Peťem to dost vyčerpává – mám dojem že hlavně psychicky. Mě, kterej jsem zvyklej běhat po rozblácenejch a od koní rozrajtovanejch stezkách mezi Lesnou a Soběšicema to nechává docela v klidu až do chvíle, kdy si někde za Vrbovicou v polomu zapíchnu klacek do lýtka. Nadávám jak špaček, naštěstí máme organizátory předepsanou povinnou výbavu a tak si ránu můžu vydesinfikovat a přelepit. Skoro to nebolí, akorát náplast se za chvíli odlepí tekže mám krvácející díru v noze plnou bordelu z cesty. Moc na náladě mi to nepřidává a tak se na to snažím nemyslet a valit na Čertovicu. Klukům zpod Kriváňa dochází voda, takže zacházejí ke studánce u útulny Ramža. Před Čertovicí si projdu menší krizí a vezu se s Járou, ale jakmile mi v sedle na kontrole ošetří nohu a my usedneme k polívce a kofole před motorest, jsem zase schopnej táhnout. Chvíli po nás dochází kluci z Turian, mají trochu problémy s puchýřema a tak se rozhodujou tady skončit. S klukama bohužel dochází taky prevíti Maťo s Rišom, kteří se naprosto nečestně a nesportovně nezastavují na jídlo, naberou akorát na záchodech vodu a mažou dál. Nechceme ztratit vedení a tak do sebe rychle nalijeme horkou polívku (Jára v polovičním čase než já – ten by se v gulagu neztratil) a druhej půllitr kofoly a snažíme se stáhnout asi 10 minutovou ztrátu v prudkém kopci směr Lajštroch. Před Štefáničkou jsou kluci asi 200m před náma, samozřejmě opět nezastavujou a tak se jen rychle nachlemtám vody na záchodech, Jára se trochu protáhne a nízkotatranská stíhačka pokračuje. Nakonec je dostihneme asi 500m před Kamienkou, Jára tohohle tempa začíná mít plný zuby a tak se drží se zaprutilým výrazem kousek za náma. Jedna šprýmující paní se nás kousek před chatou ptá, jestli náhodou nemáme cigára, asi vypadáme dost zhuleně. Na Kamience, kam docházíme chvíli před 9 večerní, se nás hned ujímá okouzlující chatařka – Pažitka, dostáváme výbornej čaj, tabletky mádža, Jára kupuje RedBull za dumpingovou cenu. Snažíme se dostat do sebe trochu tepla, převlíkáme se do dlouhých rukávů, protože venku je už tma a citelně se ochladilo. Loučíme se neochotně s nejpříjemnější kontrolou na tomhle vandru a za svitu čelovek míříme dál na západ. Na Dereších vidíme přímo na hřebeni kamzíky, Rišo říká, že sem v noci chodí olizovat obaly od tatranek a prozkoumávat binec co tady po sobě nechávaj někteří výletníci. Radši zhasínáme čelovky a kráčíme tiše, abychom je nepolekali. Jára si opět vybírá další ze své řady krizí, tentokrát je mu blbě od žaludku a když se s ním snažím šeptem domluvit na zdrcujícím finiši, praví, že bude rád, když se borců udrží. Rozhoduju se jít mu příkladem a v prvním vážnějším stoupání jim mizím a pokračuju dál svižným tempem. Když se za chvíli ohlédnu, vidím, že Jára se zase trochu nastartoval - jeho jedno světýlko je už před dvěma světýlky a zvětšuje náskok. Před Chabencem Járu počkám a spolu docházíme k útulni pod sedlem Ďurkové.
Kontrola sedí schoulená venku před spící chatou, tak jen načepuju vodu (cedule Prísny zákaz šťať a srať v okolí studničky! svědčí o vysoké kultivovanosti chataře i vyměšujících turistů), zbaštíme Járovy rohlíky se salámem a pálíme to tmou na Ďurkovou. Při odchodu se míjíme s přicházejícím Maťom a Rišom. Jára valí nahoru blbou cestou a nad sedlem na mně bliká abych šel za ním, naštěstí se mu po pár minutách rozum vrací a pílí za mnou co mu síly stačí. Na Ďurkové se ohlížíme zpátky a vidíme další dvojku – Johnyho s Maťem na odbočce k chatě. Nakopává nás to a tak kvapíme přes pár nevýrazných kopečků na Velkou Chochuli, zahalenou v husté mlze. Na vrcholu se orientujeme podle vyšlapané stezky a za chvíli stojíme na pověstné Prašivé, ze které následuje prudký sešup o 550 výškových metrů do Hiadeľského sedla. Nadopovanej paralenem nemám problémy s klouby a tak se dolů dostáváme velice rychle. V sedle nás čeká poslední kontrola před cílem, dostáváme banán a kofolu, chvíli posedíme, ale neustálé pochybnosti o pozici soupeřů nás nutí vstát a mazat na Kozí chrbát (zde opouštíme Nízké Tatry a dostáváme se do Starohorských vrchů). Na Kečce mě stihomam neustále nutí se ohlížet a hledat ve svahu dobíhající soupeře, naštěstí tam nikoho kromě fotbalového mužstva v modrých dresech a stáda pasoucích se krav nevidím. Jára je v pohodě – nevidí dokonce ani ty krávy s fotbalistama. Nic si z toho nedělám, z jiných dlouhých vandrů dávno vím, že můj unavený a hypoglykemický mozek dokáže s realitou dělat pravé divy. Do Donoval nakonec dobíháme (spíš dobelháme) na první pozici v 5 hodin a 35 minut v krásné nedělní ráno, budíme kontrolu spící v autě u cesty a vychutnáváme si zasloužené okamžiky válení se v trávě na ranním slunci. Dostáváme borovičku – mimochodem fakt bodla, pohár a šampáňo, posnídáme z vlastních zásob a čekáme na další dvojici. Necelou hodinu a půl po nás dobíhá druhý pár – Johny s Maťom a pár minut po nich Maťo s Rišom. Pořadatelé nám sdělují, že oficiální vyhlášení výsledků proběhne až odpoledne. Na to se nikomu z nás čekat nechce a tak se rozloučíme s klukama, kteří odsud jedou autem a zajdem na čerstvé rohlíky do právě otevřeného krámku. Před odjezdem busu s náma ještě jeden z účastníků(Miro Chovan) stihne natočit rozhovor a pak už jen prospaná cesta do Ružomberku, pivo na autobusáku, kde potkáváme dalšího z odstoupivších účastníků - pořadatelů (Rado Harach), polobdící a polospící přesun do Hanušovic, výstup k myslivně v oboře Počátka, večeře a dloooouuuuuhý spánek. Do cíle nakonec došlo 6 dvojic z 24, mezi nimi dokonce jedna dívka jako součást vítězného týmu v kategorii smíšených dvojic (Anita a Ferenc z Maďarska) – obdivuhodné!

Skol!
Maťo
Fotky: by Maťo a pořadatelé
Odkazy:
http://www.nts2009.estranky.sk/ http://hiking.sk/hk/ar/1238/nizkotatrans(..) http://www.marmota.sk/Novinky/Z-Telgartu(..)

---

Nový komentář

* Jméno
* E-mail
* Předmět
Text

5 + 20 =

---

 

© 2006 Dětský cyklistický oddíl MORAVEC Sokol Benešov, všechna práva vyhrazena