Dětský cyklistický klub Moravec Sokol Benešov

Krakonošova stovka 22. - 23.6.2007

Nohy se po letos vynechaném brněnském vokruhu vokolo štatlu dožadují adekvátní náhrady, rozum podléhá a tak se rozhoduji svátky slunovratu oslavit vskutku důstojným způsobem – absolvováním Krakonošovy stovky. Parťáky jsem nakonec kupodivu bez velkého přemlouvání sehnal dva – konečná sestava je tedy lučebník Jára, kantor PD a kolbenkář Maťo. Slibovaná účast tahouna Roba Šamonila se nekoná, neboť jmenovaný se zbaběle vymlouvá na silnou bolest v achilovce způsobenou nešťastným dopadem při lesním běhu. Čeká nás tedy okruh dlouhý 102,5km v hornatém krkonošském terénu se stoupáním hodně přes 3 km, se startem i cílem na náměstí T.G.M. ve Vrchlabí.

V pátek před osmou večerní se po prezentaci na náměstí scházíme ve vrchlabském Domu dětí a mládeže, kde máme domluveno ubytování a do půl desáté ležíme v mapách – div se světe - Pyrenejí. Na start čeká kolem stovky chodičů – většinou mladíci do padesátky, najde se i pár starších kousků. Kromě češtiny je zde slyšet maďarština, jeden borec dokonce dojel z Dánska, čekal jsem pár Poláků, ale zřejmě mají rozum a sedí doma.

Přesně v deset místního času paní startující vystřelí z pistole, naštěstí nemá dobrou mušku neboť vycházíme všichni. Tři borci, tvářící se jako běžci, vystřelí taky a hned se umísťují na čele. Držíme se v čele pelotonu, Jára zpočátku trochu zaostává a tak se s PDym přidáváme ke skupince tří chlapíků, která je hned za běžci a kteří jdou už poněkolikáté (bohužel dosud bezúspěšně). Cesta vede zpočátku mírným stoupáním nejprve městem, pak polními cestami přes louky směrem na vrch Žalý. Dostáváme se do lesní části, kde se cesta klikatí v serpentýnách a kde se zapnutými čelovkami vypadáme jako lampionový průvod. Na Žalém je u rozhledny kontrolní bod s čajovo – pivním občerstvením. Dostáváme razítko a teplý čaj, za pár minut přichází Jára a říká abychom šli svým tempem, on že půjde pomaleji. Přilepíme se tedy opět na paty svým vůdcům a valíme směr Rovinka a Špindl. Cesta vede úbočím Žalého, odkud jsou vidět rozsvícené podkrkonošské vesnice, dírou v oblacích dokonce prosvítá měsíc. Na Rovince se lze v chatě občerstvit, ale my neztrácíme cenné sekundy a mažeme tmou dál po zelené.

Ve Špindlu nás čeká první samoobslužné žrací občerstvení, každý zbaštíme dva chleby se sádlem a cibulí. Připojuji se k ostrým tempem rázující dvojce táty se synem, PD chvíli zaostává na občerstvovačce. Cesta je dost kamenitá, plná zákeřných odvodňovacích příkopů a mlha tak hustá, že s rozsvícenou čelovkou mám problém dovidět na zem. Vůdce jsem naštěstí zvolil dobře, tatík se zde zjevně bez problémů orientuje i v noci a mlze, neomylně překonáváme několik míst, kde bych sám určitě bloudil a před druhou ranní už nás vítá chatař na Dvoračkách a zahání nás dovnitř. Nenecháme se dlouho přemlouvat. Křupavé párečky, horký čajík, studený krakonoš. Nechci se zde rozsedět a tak vyrážím sám po asfaltce směrem Harrachov. Cesta vede prakticky pořád z kopce, na mýtinách docela vyfukuje. V Harrachově na kontrole pivečko a další chleby se sádlem, abych náhodou nezhubl. Dochází mě PD s Járou, potkali se na asfaltce kousek před kontrolou, tak jsme opět tři. V Mumlavském údolí začíná úsvit a tak zhasínáme čelovky. Kráčíme poměrně svižným tempem, další bod na mapě se totiž zove mnohoslibně - Krakonošova snídaně. Bohužel další žranice se zde nekoná, tak jen preventivně přelepíme paty a pokračujeme mírným svahem na Tvarožník. Před Voseckou boudou začíná pršet, na chvíli se schováváme v závětří a navlíkáme bundy a pláštěnky. PD testuje horkou novinku letošní sezóny – apartní červený pršiplášť pouze do pasu, já mám nepromokavou bundu a tak jedinému Járovi nemoknou nohy neboť má pončo. Z Tvarožníku pokračujeme v mlze a dešti směrem na Violík (jehož polský název Labski Szczyt PD foneticky překládá jako Labský šit) a Vysoké kolo, kde se v traverzu najednou protrhává mlha a my shlížíme do polského podhůří směrem k lesknoucím se vodním nádržím u Jelení Gory.

Už od Harrachova se každou chvíli předbíháme s dvojkou táta – syn, kluk začíná mít problémy s pravým kolenem, nemůže ho pořádně ohnout a tak zůstávají za námi. Pochybuji, že v tomhle stavu mají šanci dojít do cíle dalších padesát kiláků. Někde před námi se tedy pohybují už jen tři běžci. Svižným tempem se přesouváme k hlavní kontrole na Vojenské zotavovně pod Špindlerovkou, kde docházíme dva běžce a potkáváme padesátkaře, kteří vyrazili brzo ráno z Vrchlabí. Dáváme gulášovou polívku a čaj, měníme ponožky a valíme dál. Trápící se běžce necháváme za sebou a kolem schroniska Odrodzenie jdeme po kamenité cestě směrem ke třem žulovým věžím zvaným Pielgrzymy. Jakmile opouštíme hřeben, začíná se objevovat sluníčko a my můžeme sledovat kyselými dešti poničenou vegetaci kolem. Dále k schronisku Samotnia v kotli Malého Stawu, kde nás čeká občerstvení, výstavka polských ochranářů a sdílný krnapák, který krakonošovu stovku šel už snad dvacetkrát. Dlouho se nezdržujeme a jdeme po modré, pak žluté a nakonec černé značce zpátky na hřeben k západnímu úbočí Sněžky. Opět jsme v mlze, navíc zde dost fouká. Jsou tu masy Poláků, stoupání na Sněžku připomíná promenádu, na krátkém úseku předbíhám snad 20 lidí.Těsně pod vrcholem se spouští liják, schováváme se pod stříškou na zápraží polské chaty. Pár nezbytných fotek a rychle pryč směr Svorová hora a dál po červené na Pomezky. V Sovím sedle začíná opět pršet a tak až na Pomezní boudy raději sbíháme. Zde už čeká horskáč s občerstvením, mně jaksi automaticky k chlebu se sádlem otevírá pivo, radši bych si promoklej dal čaj, ale nevadí. Schováváme se před deštěm pod stříšku a vyloženě se cpeme – já tam sežral snad čtyři chleby.

Jakmile déšť ustává, vyrážíme dál na asi dvanáctikilometrový asfaltový úsek do Pece pod Sněžkou. V Úpě má PD silnou krizi z únavy, vykládá tam cosi dvěma důchodkyním, které oslovuje Járo, naštěstí pravý Jára ho od nich rychle s omluvami odvádí. V Peci zlatý hřeb všech občerstvovaček před hospodou provokativně nazvanou Veselý výlet – stráž zde drží dvě krásné usměvavé krkonošské víly (že bych měl taky halušky?) a krmí nás chlebem s výbornou meruňkovou marmeládou. Potkáváme tu taky vedoucího běžce, říká že maraton je proti téhle akci úplná pohodovka, má toho zjevně plný brejle. Nám to do kopce šlape zatím výborně, tak ho necháváme za sebou. Z Pece po asfaltu k chatě Mír, odtud dál převážně dolekopcom po lesních cestách na Dolní Dvůr. Cestou se PDýho bolest v nártu stále zhoršuje, Járu zase bolí celé nohy a tak naše tempo dost upadá. Na Dolním Dvoře je už PD úplně grogy, navíc začíná hřmět a spouští se liják – to na náladě taky nepřidá. Chci to už mít za sebou, tak z Dolního Dvora vyrážím první, samozřejmě opět zapracoval můj dezorientační smysl a okamžitě kufruju a tak pokorně poklusem dobíhám své parťáky. Do Vrchlabí zbývá posledních 5 kiláků, v botách mám rybník a pobolívají mě bříška na chodidlech, tak radši zbytek cesty běžím – na Vrchlabské náměstí dobíhám 5 minut před šestou, to znamená slušný čas pod 20 hodin.

Mažu k Pelíšku (Dům dětí a mládeže ve Vrchlabí, kde jsme měli zajištěno ubytování) rychle se převlíct a vysprchovat, dokud neteče teplá voda, a hurá zpátky na náměstí vítat PDýho s Járou. Nejsou tam, potkávám však běžce z Pece, který mi tvrdí že je nepředbíhal. Vracím se do Pelíšku – PD s Járou se už válejí na karimatkách s výrazem umučených. Jára vyzvěděl u pořadatelů v cíli, že z chodců startujících oficiálně v pátek v deset večer jsem dorazil první, kluci na druhém místě asi 20 minut po mě.

Využíváme ještě pohostinství pořadatelů a jdeme dolů na guláš, PD zve kamarádku, kterou potkal ve Vrchlabí na stánku Kudrny a pak už se jen válíme na karimatkách a kecáme. V pohodě a s úsměvem dochází starší borec, dávám se s ním do řeči – je to zasloužilý stovkař, který má v nohou už přes čtyřicet stovek, taky bych v jeho věku chtěl mít takovou kondičku. Kolem deváté PDýho kámoška odchází, zavrtáváme se do spacáků a okamžitě usínáme. Ráno ještě spořádáme pořadateli připravenou snídani, nasedáme do vláčku a tradá domů.

Závěr: moje zatím nejpohodovější stovka, bez jakýchkoliv známek únavy a bezbolestně v obstojném čase. Počasí typicky horské, pořadatelé odvedli opravdu vynikající práci. Krkonoše jsou překrásné hory, bohužel dost civilizované. Za rok jedu určitě znova. Hore zdar!

Maťo

---

Nový komentář

* Jméno
* E-mail
* Předmět
Text

5 + 12 =

---

 

© 2006 Dětský cyklistický oddíl MORAVEC Sokol Benešov, všechna práva vyhrazena